Nesrovnávej mě

„Sestra už v tvém věku četla.“

„Podívej, jak hezky to má Pepíček vybarvené.“

„A co měli ostatní?“

Kolikrát jsi tyhle věty slyšel jako dítě? A kolikrát ti už vyklouzly samy, i když sis sliboval, že je nikdy říkat nebudeš? Mně taky. Sedí v nás tak hluboko, že vyletí z pusy dřív, než mozek stačí zatáhnout za brzdu.

Zní nevinně. Vždyť chceme jen pomoct, povzbudit, ukázat, že to jde. Jenže srovnávání má jednu zrádnou vlastnost: ubližuje oběma stranám.

Srovnání má vždycky dva poražené

V Manifestu dítěte je bod, který mě pokaždé zastaví:

Nepřirovnávejte mne k nikomu, zvláště pokud přirovnání někomu uškodí. Já nechci být chytřejší než druzí, abych je neponižoval. A jestli ze mne učiníte hloupějšího než druzí, urazíte mne.

Všimni si, že dítě tu nemluví jen o sobě. Mluví i o tom druhém. Když řekneš „sestra už četla“, uražený je ten, kdo ještě nečte. Ale sestra si odnáší taky něco: že je měřítkem. Že ji máma nebo táta používá jako bič na sourozence. Že když bude dobrá, bude to na úkor bratra. A kdo chce, aby mu bylo dobře na úkor někoho, koho má rád?

Srovnání nevytvoří motivaci. Vytvoří žebříček. A na každém žebříčku je někdo dole.

Pozor i na srovnání, které zní jako pochvala. „Jsi nejrychlejší z celé třídy!“ Dítě se zaraduje, jasně. Ale zároveň se dozví, že jeho radost z běhu stojí na tom, že ostatní jsou pomalejší. Co se stane, až přijde někdo rychlejší? Najednou je to „jen“ druhé místo a z radosti je zklamání. Dítě, které běhá, protože ho to baví, může běhat celý život. Dítě, které běhá, aby bylo první, přestane, jakmile první být přestane.

Sourozenci nejsou soupeři (dokud z nich soupeře neuděláme)

Čtyři děti mě naučily, že žádné dvě nejsou stejné, i když vyrůstají u jednoho stolu se stejnými rodiči. Jedno mluví dřív, druhé dřív leze po stromech. Jedno čte, druhé staví. Kdybych je měřil jedním metrem, vždycky by někdo prohrával.

Říkám si, že velká část sourozenecké rivality nevzniká sama od sebe. Vzniká, když rodič rozdá role: „ten náš chytrý“, „ta šikovná“, „ten divoch“. Dítě se pak buď snaží svou roli udržet, nebo se s ní pere. Ani jedno ho nenechá být sám sebou. O hádkách mezi sourozenci a o tom, proč nedělat rozhodčího, píšu víc v článku Rodič není soudce.

Známky jako srovnávací stroj

Škola srovnávání povýšila na systém. Jednička, trojka, pětka. Pořadí ve třídě. Nástěnka s nejlepšími výkresy. A doma pak padne otázka, kterou zná snad každá rodina: „A co měli ostatní?“

Tahle otázka nezjišťuje, co se dítě naučilo. Zjišťuje, kde stojí na žebříčku. Trojka je najednou skvělá, když měla půlka třídy čtyřky, a ostuda, když měli všichni jedničky. Dítě se tak učí, že jeho hodnota se neměří tím, co umí, ale tím, kolik umí ostatní. A to je recept na celoživotní nespokojenost, protože vždycky se najde někdo lepší.

Zkus místo toho:

• „Co tě na tom bavilo?“ Dítě začne přemýšlet o tom, co ho zajímá, a ne o tom, jak dopadli ostatní.
• „Co ti dalo zabrat?“ Dítě zjistí, že o těžkých věcech se dá mluvit bez ostudy.
• „Chceš s něčím pomoct?“ Dítě ví, že v tom není samo, a nemusí se schovávat za výmluvy.

Žádný žebříček. Jen dítě a jeho vlastní cesta.

Neopravuj mě před druhými

V manifestu je ještě jeden bod, který k tomu patří: „Neopravujte mne před druhými. Řekněte mi, v čem se mám zlepšit, když budeme sami.“

Znáš tu scénu. Nedělní oběd u babičky, celá rodina u stolu a dítě řekne „chci chleba“. A už to letí: „Jak se říká?“ Všichni se otočí. Dítě zrudne, zamumlá „prosím“ a příště radši nebude chtít nic. Nebo na hřišti, před kamarády: „Takhle se to nedělá, ukaž, já ti to udělám.“

Opravovat před ostatními je taky srovnávání. Srovnání toho, jak to dítě udělalo, s tím, jak „se to má“, a ještě s publikem. Dospělého by to ponížilo. Proč by to mělo nevadit dítěti? Až budete sami, řekni to klidně a bez diváků. Dítě se to naučí úplně stejně. A zůstane mu důstojnost.

Každé dítě má svůj čas

„Ale jak poznám, jestli je v normě?“ Na to je pediatr a tabulky vývoje, a je dobře, že existují. Jenže tabulka je nástroj pro lékaře, ne startovní listina závodu. Děti se učí chodit, mluvit nebo číst v dost širokém rozpětí, a v tom rozpětí je každé v pořádku. Kdo nečte v šesti, může číst v osmi a v patnácti to na něm většinou nikdo nepozná.

Strom taky neroste rychleji, když za něj taháš. Spíš ho vytrhneš i s kořeny. A Slunce si nikdy neřekne: „Hele, támhleten je moc malý, tak na něj nebudu svítit.“ Svítí na všechny stejně a každý roste svým tempem.

„A soutěživost k životu přece patří!“ Patří. Ale je rozdíl mezi soutěží, kterou si dítě vybere, třeba závod s kamarádem na kole nebo turnaj v pexesu, a srovnáním, které mu někdo vnutí. To první je hra. To druhé je hodnocení, o které nikdo nestál.

Nejsem v tom svatý. I mně se stane, že něco podobného vyklouzne. Pak se snažím zastavit a říct to nahlas: „Tohle jsem neměl říkat, každý z vás to má jinak.“ Děti to slyší. A pamatují si to víc než tu první větu.

Zkus to otočit

Představ si, že ti dítě u večeře řekne: „Kubův táta nekřičí a má lepší auto.“ Nebo: „Jirkova máma vaří líp.“ Jak se cítíš? Motivuje tě to? Půjdeš hned vařit líp? Asi ne. Spíš tě to píchne a trochu naštve. Tak vidíš 🙂

Malý krok na zítra: chyť se, až ti na jazyk vleze „podívej, jak to má…“. Spolkni to. A místo toho řekni, co vidíš na svém dítěti: „Vidím, že tě to baví.“ „Tohle jsi ještě nezkoušel.“ Bez žebříčku, bez soupeře. Jen ty a ono.

Držím palce — Tomáš, táta čtyř dětí