Proč Dobrodiče vznikly

Zkus si takovou malou hru. Představ si, že tvůj šéf v práci řekne: „Dokud nedopíšeš tu zprávu, nepůjdeš na oběd.“ A když se ohradíš, dodá: „Neodmlouvej, nebo uvidíš.“ Asi by sis klepal na čelo a do týdne hledal novou práci. A teď si tu samou větu přečti ještě jednou a místo „zprávu“ dosaď „úkol“ a místo šéfa mámu nebo tátu. Najednou to zní… normálně. Jako výchova.

Přesně na tomhle místě Dobrodiče vznikly. Na otázce, proč to, co by mezi dospělými bylo neslušné, nepřijatelné nebo rovnou trestné, považujeme u dětí za samozřejmost.

Dobrodiče? Co je to za slovo?

Je to složenina: DOBrovolní roDIČE. A k nim patří druhá půlka, svobodné děti. Že to zní trochu jako „dobrodinci“ nebo „dobrodružství“, vůbec nevadí. Dobro i trocha dobrodružství k rodičovství patří.

Dobrovolný rodič neznamená rodič, který se rodičem stal omylem a teď to nějak doklepe. Znamená rodič, který stojí o dobrovolný vztah se svým dítětem. Vztah, kde se nic nevynucuje silou, hrozbou ani strachem. Kde dítě poslouchá proto, že rodiči věří, a ne proto, že se ho bojí.

Kde se to ve mně bere

Jmenuju se Tomáš Roud, žiju s Lenčou v Kutné Hoře a máme spolu čtyři děti. Svoji jsme od mých jednadvaceti, takže jsme se rodiči učili být hezky za pochodu, bez návodu a s chybami, které nám nikdo neodpustil líp než naše vlastní děti.

Už dlouho jsem voluntarista. To je takové velké slovo pro jednoduchou věc: věřím, že nikdo nemá právo nutit druhého člověka násilím nebo hrozbou. Že vztahy mezi lidmi mají stát na dobrovolnosti — v obchodě, v práci, mezi sousedy. Mít svůj život, své tělo a své věci ve vlastních rukou.

A postupně mi začalo docházet, že kázat o dobrovolnosti a doma říkat „protože jsem to řekl“, to dost dobře nejde dohromady. Buď platí pro všechny lidi, nebo pro nikoho. A děti jsou taky lidi. Malí, nezkušení, závislí na nás, ale lidi. Nejsou to projekty, které máme „dodělat“, ani majetek, se kterým si můžeme naložit, jak se nám zlíbí.

Nejde o to, že by děti měly mít menší práva, protože jsou malé. Jde o to, že právě proto, že jsou malé, potřebují, aby jejich práva hlídal někdo velký. Obvykle my.

Definitivně mi to docvaklo ve chvíli, kdy jsem pochopil, že se děti nerodí jako prázdné nádoby, do kterých má rodič nalít ten správný obsah. Přicházejí na svět hotové. Ne vzdělané, ale hotové. S vlastní osobností a se svým osudem. Znalosti se člověk naučí: násobilku, vyjmenovaná slova, jak se řídí auto. Ale přístup k životu si nese od narození. Ten rodič nevyrobí. Může ho buď ohýbat do tvaru, který se mu líbí, nebo mu dát prostor, aby rostl po svém. Já jsem si vybral to druhé.

Proč o tom psát veřejně

S Lenčou od roku 2013 provázíme lidi tmou a za tu dobu tmou prošlo přes tři tisíce lidí. Jedna věc mě na tom pořád fascinuje: dobrý průvodce nejde cestu za tebe. Nevnucuje ti, co máš ve tmě prožít. Je nablízku, když ho potřebuješ, a jinak ti dává prostor. A přesně tak si dnes představuju rodiče.

O výchově se česky píše hodně, ale často ve dvou krajnostech. Na jedné straně „pevná ruka, jinak z něj bude rozmazlenec“. Na druhé straně dokonalé maminky z Instagramu, které nikdy nezvýší hlas a dítě jim samo od sebe skládá ponožky podle barev. Ani v jednom jsem se nenašel.

Chyběl mi hlas, který by prostě řekl: jsem taky táta. Zkouším to jinak, občas to pokazím a nebojím se to přiznat. Tak jsem si ho napsal sám.

Co tu najdeš a co ne

Najdeš tu články o tom, jak to jde bez trestů a odměn, bez „musíš“ a bez křiku. O škole jako o volbě, ne o osudu. O jídle bez boje, o mobilech, o sourozeneckých hádkách a o tom, proč se má táta umět omluvit. Všechno z pohledu rodiče, který je na tom stejně jako ty: unavený, nedokonalý a pořád se učí.

Nenajdeš tu:

Zaručené návody. Každé dítě je jiné a každá rodina taky. Co funguje u nás, u tebe fungovat nemusí — a to je úplně v pořádku.
Odsuzování. Pokud jsi někdy na dítě zakřičel nebo mu dal na zadek, nejsi zrůda. Jsi člověk, který to dělal tak, jak to uměl. Tady nikdo nikoho nesoudí, jen ukazujeme jinou cestu.
Kurzy, certifikáty a „licencované rodičovské kouče“. Za chvíli bude víc výchovných poradců než dětí, tak my do toho nepřidáme 🙂
Politiku. Svoboda dětí není levicová ani pravicová. Je lidská.

Kdo za Dobrodiči stojí

Já, Tomáš Roud. Podnikám, investuju, s Lenčou provozujeme pobyty ve tmě a jsem politicky aktivní. A jsem taky táta čtyř dětí z Kutné Hory, který tu píše o tom, co doma zkouší, a občas i o tom, co mu nevyšlo. Žádná redakce, žádný tým poradců, žádná organizace.

Chceš se ozvat? Poslat svůj příběh, položit otázku, nebo se se mnou pořádně pohádat? Napiš mi na info@dobrodice.cz. Rád si to přečtu.

Můžeš a nemusíš

Nikoho nepřesvědčuju. Kdybych tě chtěl do svobodné výchovy nutit, byl bych dost špatná reklama na to, co tu píšu 😉

Přečti si, co tě zaujme. Něco si vezmi, něco zahoď, s něčím se pořádně pohádej. Když ti z toho všeho zůstane jediná věc — že dítě je člověk, se kterým se dá domluvit, a ne někdo, koho je potřeba zlomit —, pak Dobrodiče splnily svůj účel.

Mějte se doma rádi — Tomáš

P.S. Kdyby ses ptal, jestli u nás doma všechno klape podle těchhle článků: neklape. Kdyby klapalo, nebylo by o čem psát 🙂