Manifest dítěte

Tenhle text koluje po internetu už léta a jeho autora neznám. Kdybych ho znal, poslal bych mu pivo, protože to v pár větách řekl líp, než se to daří mnoha tlustým knihám o výchově. Píše ho dítě rodičům, proto v něm vyká. Visí u mě v poznámkách a čas od času si ho přečtu znova. Pokaždé se u nějakého bodu zastavím a v duchu si řeknu: „Jo, tohle jsem včera zase nezvládl.“

Třináct vět od dítěte

Nedávejte mi všechno, oč žádám. Někdy jen zkouším, kolik můžu dostat.
Ne vždy mi jen rozkazujte. Když mi to navrhnete místo rozkazu, udělám to určitě rychleji.
Když už chcete, abych něco udělal, neměňte svůj názor. Když se jednou rozhodnete, tak si za tím stůjte.
Pokud něco slíbíte, tak to dodržte, ať se mi to líbí, nebo ne.
Nepřirovnávejte mě k nikomu, zvláště pokud přirovnání někomu uškodí. Nechci být chytřejší než druzí, abych je neponižoval. A jestli ze mě uděláte hloupějšího než druzí, urazíte mě.
Nechte mě udělat, co můžu. Jen tak se to naučím. Jestli uděláte všechno za mě, nikdy nebudu mít možnost udělat něco pro sebe.
Neopravujte mě před druhými. Řekněte mi, v čem se mám zlepšit, až budeme sami.
Nekřičte na mě. Tím způsobíte, že křičím taky, a já nechci být křikloun. Křiklouni zní hrozně.
Nelžete přede mnou a neříkejte mi, abych lhal kvůli vám. Přestanu věřit vám i sobě. I kdyby to bylo k vašemu prospěchu.
Když udělám něco špatně, neptejte se mě proč. Kolikrát to sám nevím.
Nedávejte moc velkou váhu tomu, když mě bolí bříško. Je to pro mě východisko, když mám udělat, co nedělám rád, nebo jít někam, kam se mi nechce. Ale vždycky zjistěte, jestli bolení bříška není skutečné.
Jestli uděláte chybu, přiznejte ji. Nezmění to můj názor na vás. A bude to pro mě lekce, jak přiznat svou chybu.
Jednejte se mnou, jako byste jednali s nejlepším kamarádem. Tak budu váš kamarád a vy budete moji. To, že jsme rodina, neznamená, že nemůžeme být ohleduplní a příjemní jeden k druhému.

Co si z toho beru já

Nejvíc mě pokaždé trefí ten poslední bod. Představ si, že by ses ke svému nejlepšímu kamarádovi choval tak, jak se mnohdy chováme k dětem. Okřikoval ho u stolu, porovnával ho s jeho bráchou, opravoval ho před ostatními a na otázku „proč?“ odpovídal „protože jsem to řekl“. Asi by ti dlouho kamarádem nezůstal. Dítě nemá kam odejít, tak zůstane. Ale něco se v něm zavře.

Čtvrtý bod jsem si upravil. V původní verzi, která koluje po internetu, stojí i to, že slíbený trest se má splnit. Sliby dodržovat ano, to je základ důvěry. Jenže tresty podle mě nemají existovat vůbec. Ani slíbené, ani nečekané. Trest dítě nenaučí to, co chceme, naučí ho hlavně nenechat se chytit. Proč si to myslím, jsem rozepsal v článku Tresty fungují. Bohužel. A odměnám se věnuju v článku Samolepka za čistý talíř.

Ke spoustě bodů najdeš na Dobrodičích samostatný článek:

o rozkazech a slově „musíš“ v článku Proč u nás doma neříkáme „musíš“,
o srovnávání a opravování před druhými v článku Nesrovnávej mě,
o samostatnosti a pomáhání doma v článku Povinnosti, nebo příspěvek?,
o křiku v článku Křiklouni zní hrozně,
o otázce „proč“ a bolení bříška v článku Neptej se „proč jsi to udělal?“,
o omluvě rodiče v článku Táta se omlouvá.

Klidně si ho vytiskni a pověs na lednici. Hned vedle čárek za každé „pozor, spadneš“ 🙂

Tomáš