Tresty fungují. Bohužel

Funguje trest? Funguje. Klidně to řeknu nahlas, ať to máme z krku. Seber dítěti tablet za to, že praštilo sestru, a ono ji dneska už nepraští. Aspoň ne před tebou.

A právě v té poslední větě je celý háček.

Spor o tresty se obvykle vede jako spor mezi „přísnými“ a „hodnými“ rodiči. Jedni tvrdí, že bez trestu to nejde, druzí, že trestat se nemá, protože to dítě mrzí. Čtyři děti mě naučily, že o tohle vůbec nejde. Otázka nezní, jestli trest funguje. Otázka zní: co přesně funguje? Co se dítě v tu chvíli doopravdy naučí?

Co si dítě z trestu odnese

Zkus to vzít z druhé strany. Je ti šest, udělal jsi něco, co se velkým nelíbí, a přijde trest. Co si z toho odneseš?

• Nenechat se chytit. Problém nebyl v tom, co jsem udělal, problém byl, že to máma viděla. Příště budu šikovnější. Dítě se tak učí schovávat, ne přemýšlet.
• Kdo je silnější, ten rozhoduje. Táta může vzít, zavřít, zakázat, protože je větší. Dítě si to dobře zapamatuje a jednou to samé zkusí na mladšího sourozence. Nebo na tebe, až bude větší ono.
• Bát se. Ne toho, že někomu ublíží, ale toho, co přijde potom. Strach je výborný hlídač, jenže hlídá, jen dokud je dospělý na dohled. Jakmile odejdeš, dítě zůstane bez brzdy.
• Že láska má podmínky. Když zlobím, jsem na chvíli venku. Dítě se pak učí hrát o vztah, místo aby ho prostě mělo.

Všimni si, co v tom seznamu chybí. Nikde tam není „aha, sestru to bolelo“. Trest totiž otočí pozornost dítěte od toho, komu ublížilo, k sobě samému. Najednou neřeší sestru s bouličkou, řeší svůj sebraný tablet a křivdu, která se mu stala. To je přesně opačný směr, než jsme chtěli.

Proto ten nadpis. Tresty fungují. Bohužel učí něco jiného, než si myslíme, že učí.

Odplata, nebo ochrana?

Tady chci být přesný, protože jinak se v tom snadno utopíme. Netvrdím, že má rodič stát a koukat, jak si děti rozbíjejí hlavy. To by nebyla svoboda, to by byla lhostejnost.

Rozlišuju dvě úplně jiné věci.

Ochrana je, když zastavím, co ubližuje. Chytím ruku, která se napřahuje. Odnesu nůžky. Oddělím dva kohouty, kteří se perou o lego. Dělám to, protože někdo právě teď potřebuje ochránit. Nedělám to proto, aby to někoho bolelo. Pořád je to ale síla. Kde přesně je u mě hranice a proč jsem s ní v míru, rozebírám v článku Strhnu tě ze silnice. Kvůli sobě.

Odplata je všechno, co přijde potom, když už nikomu nic nehrozí. Týden bez kamarádů. Večer bez pohádky. „Jdi do pokoje a přemýšlej o tom.“ Sestra je dávno v pohodě, bouli má ofoukanou, ale my ještě přidáváme. Proč?

Protože se má „poučit“. Protože „si to zaslouží“. Protože „jinak si bude myslet, že může všechno“.

Přiznám se, že čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi to připadá jako pomsta zabalená do hezkého papíru. Můžeš tomu říkat výchovné opatření, lekce nebo důsledek. Pořád je to totéž: ublížil jsi, tak teď ublížím já tobě. Jen to zní slušněji.

Ochrana má smysl. Odplata ne. A protože každý trest je ve skutečnosti odplata, mám v tom jasno: tresty nemají existovat vůbec. Ne „jen výjimečně“, ne „jen ty rozumné“. Vůbec. A o „důsledcích“, které jsou ve skutečnosti trestem v jiných šatech, píšu zvlášť v článku Důsledky, ne vymyšlené tresty.

Proč máme takovou chuť trestat

Teď ta nepříjemná část. Když dítě udělá něco, co je zjevně špatně, něco se ve mně zvedne. Chci, aby mu to „neprošlo“. Chci spravedlnost. A ta chuť je silná a hodně stará.

Ekonomové Ernst Fehr a Simon Gächter tomu říkají altruistické trestání. V jejich pokusech byli lidé ochotní zaplatit z vlastní kapsy, jen aby potrestali někoho, kdo se vezl na úkor ostatních. A to i tehdy, když z toho sami neměli vůbec nic. Dává to smysl: skupina, ve které se příživníci trestali, držela pohromadě. Ti naši předci, kteří tohle neuměli, nám toho moc nepředali.

A ještě jedna věc mě fascinuje. Děti chtějí trestat porušovatele pravidel dřív, než je to kdokoli naučí. Stačí se podívat, s jakým zápalem hlídají, kdo podváděl při honičce. Je to v nás zadrátované.

Jenže to, že je něco v nás, ještě neznamená, že je to dobré. Je to podobné jako chuť na cukr a tuk. V době, kdy se jídlo hledalo celý den, to byla skvělá výbava. Dnes, kdy jsou sušenky na každé benzínce, nám stejná chuť spíš škodí. Evoluční nesoulad. Tělo pořád hraje podle pravidel ze savany.

Chuť trestat se vypnout nedá. Já ji mám taky, a docela vydatnou. Dá se jí ale nedovolit, aby rozhodovala o pravidlech. Můžu si jí všimnout, pojmenovat ji („aha, teď bych mu to nejradši vrátil“) a nechat ji odejít. Stejně jako nemusím sníst celou tabulku čokolády jen proto, že na ni mám chuť. Někdy ji sním. Pak se ale aspoň nevymlouvám, že to byla výchova. 🙂

„Ale bez trestu přece nebude poslouchat!“

Tuhle námitku slyším nejčastěji a rozumím jí. Když celý systém doma stojí na tom, že dítě poslechne, protože se bojí, pak opravdu: zmizí trest, zmizí i poslušnost. Jenže to spíš dokazuje, že ta poslušnost nikdy nebyla skutečná. Byla vypůjčená od strachu.

Chci dítě, které nebije sestru, protože se bojí mě? Nebo dítě, které ji nebije, protože ví, že ji to bolí, a nechce jí ublížit? To první se dá zařídit rychle. To druhé trvá roky a nikdo mi ho nezaručí. Ale strom taky neroste rychleji, když za něj taháš.

A ještě jedna drobnost. „Musím ho potrestat“ je skoro vždy „rozhodl jsem se ho potrestat“. Nikdo mě nenutí. Je to moje volba a stojí za to ji tak i pojmenovat. Víc o tom v článku Proč u nás doma neříkáme „musíš“.

Co dělám místo trestu

Zázračný recept nemám. Mám tři kroky, které se dají udělat i ve chvíli, kdy mi tečou nervy.

1. Zastavit. Ruka, která bije, se chytí. Nůž se odnese. Bez řečí, bez kázání, klidně a pevně. Tady jde o ochranu a ta má přednost přede vším. Dítě tak zjistí, že ho někdo zastaví, když to samo nezvládne, a to ho uklidní víc než jakákoli přednáška.
2. Pojmenovat. „Praštil jsi ji a teď pláče. Bolí ji to.“ Žádné „ty jsi zlý kluk“. Popíšu, co se stalo, a nechám to chvíli doznít. Dítě tak vidí následek svého činu na tom druhém, ne na sobě.
3. Napravit. Co teď? Přinést led, pofoukat, zeptat se, jestli to ještě bolí. Rozbitá věc se slepí, nebo se z vlastních peněz koupí nová. Omluva, když ji dítě myslí vážně, ne vynucené „promiň“ s pohledem do zdi. Dítě se tak učí, že chyba se dá spravit, a nemusí ji tajit.

Pak to nechám být. Žádné dovětky, žádné „a dneska večer bez pohádky“. Věc je spravená, jede se dál.

Funguje to vždycky? Ne. Někdy jsem sám tak naštvaný, že nejdřív potřebuju vydýchat sebe a teprve pak můžu cokoli pojmenovávat. A někdy to sklouzne a z pusy mi vyleze přesně ta věta, o které jsem si slíbil, že ji už nikdy neřeknu. Pak přijde na řadu omluva, tentokrát ode mě. O té je článek Táta se omlouvá.

A co když jsem doteď trestal?

Pak jsi normální rodič. Většina z nás vyrostla na trestech a je to první věc, po které ruka sáhne, když dojdou síly. Nejsem zastánce radikálních řešení, všechno je proces a má svůj čas. Nikdo se zítra ráno neprobudí jako vyměněný.

Zkus si zítra všimnout jediné chvíle, kdy se v tobě zvedne chuť dítěti to „vrátit“. Nemusíš s tím nic dělat. Jen si jí všimni a polož si jednu otázku: chráním teď někoho, nebo se mstím? Už ta otázka udělá kus práce za tebe.

Držím palce — Tomáš

P.S. Ta chuť trestat nezmizí ani po letech. Jen se z ní stane starý známý, který se občas ozve. Kývneš mu na pozdrav a jdeš si po svém. 😉