Strhnu tě ze silnice. Kvůli sobě

Kolega mi po přečtení Dobrodičů napsal výtku. Zhruba takhle: „Píšeš, že žádná síla, protože na dítěti záleží. Jenže pak sám vyjmenuješ silnici, oheň, hloubku, horečku, sourozence, kterého bije bráška. To pořád je přebití vůle dítěte. Jen hezky zdůvodněné.“

Přečetl jsem si to dvakrát a musel jsem uznat, že má pravdu.

Ano, je to síla

Když dítě vběhne do silnice a já ho za bundu strhnu zpátky, nijak se ho neptám. Nedomlouvám se s ním, nenabízím mu volbu „chceš zpátky na chodník, nebo radši pod auto?“. Prostě ho chytím. Silou. Proti jeho vůli.

V jiných článcích tomu říkám „ochrana“ a myslím tím hlavně to, že to není trest. Že po tom nepřijde žádné „a teď za trest nepůjdeš ven“. To platí dál. Ale nebudu si nic nalhávat jen proto, že slovo ochrana zní líp než slovo síla. Je to síla. Kolega to viděl přesně.

Dělám to kvůli sobě

A teď ta podstatnější část. Proč to dělám?

Dlouho by se dalo filozofovat o tom, že dítě ještě nerozumí důsledkům, že nemá dost informací, že jeho „chci“ v té vteřině není opravdové chci. Všechno to je pravda. Ale kdybych byl úplně upřímný, řeknu to jednodušeji: dělám to hlavně kvůli sobě. Ze svých důvodů. Protože to dítě miluju a nedokázal bych s tím žít.

Nenechal bych své dítě umřít. Ani kdyby chtělo.

Tohle si uvědomuju a jsem s tím v míru. Nechci o sobě mluvit jako o někom, kdo by v zájmu čistoty myšlenky nechal svoje dítě dobrovolně zemřít. To by nebyla svoboda, to by byla lhostejnost převlečená za filozofii. A takového tátu bych nechtěl mít ani já.

Proč to nepopírá dobrovolnost

Možná teď namítneš: „Takže celá ta dobrovolnost je jen hezká teorie a v praxi stejně rozhoduje silnější?“

Nejde o to, že by dobrovolnost neplatila. Jde o to, že ji beru jako směr, ne jako dogma, kvůli kterému bych přestal být člověkem. Mezi dospělými to ostatně funguje stejně. Když uvidím kamaráda, jak couvá na kraj útesu, protože se fotí, taky ho chytím za rukáv a nebudu se ho předtím ptát. A nikdo by mi nevyčítal, že jsem porušil jeho svobodu. Spíš by mi poděkoval.

Rozdíl mezi rodičem a velitelem není v tom, jestli někdy použije sílu. Je v tom, jak často, kvůli čemu a jestli si to přizná. Velitel sílu používá denně a říká tomu výchova. Rodič, o jakém píšu, ji použije výjimečně, ví, že to dělá, a nevymlouvá se na „pro tvoje dobro“.

Kde přesně ta hranice je

Když už přiznávám, že výjimky existují, měl bych říct, kde jsou. U nás doma je to zhruba takhle:

• Život a vážné zdraví. Silnice, oheň, hluboká voda, výška, léky v šuplíku, zápal plic. Tady nevyjednávám. Dítě, které by bez zásahu mohlo přijít o život nebo si trvale ublížit, zastavím, i když bude křičet.
• Ublížení druhému. Když jeden sourozenec mlátí druhého, zastavím ruku. Tady nechráním jen dítě, které dostává, ale i svobodu, kterou si to první bere na úkor druhého.
• Důsledky, které dítě ještě nedomyslí. Zima bez bundy je důsledek, který dítě přežije a pochopí. Auto ne. Čím je dítě menší, tím víc věcí patří do téhle druhé skupiny. A čím je starší, tím jich ubývá.

A teď to podstatné: všechno ostatní na tomhle seznamu není. Čepice, polévka, pusinka tetě, mobil, uklizený pokoj, škola, kroužky. Tam o život nejde. Tam jde většinou o můj strach, moje pohodlí, nebo o to, co by řekli lidi. A tam sílu nepoužívám.

Past jménem „pro tvoje dobro“

Výjimka má jednu nebezpečnou vlastnost: ráda roste. Dneska silnice, zítra „venku je zima, tak čepici“, pozítří „to se nedělá, to by tě mohlo bolet“. Než se nadějeme, máme z výjimky zase starý dobrý systém, jen s lepšími argumenty.

Proto si před každým zásahem kladu dvě otázky:

1. Jde o život nebo o něco, co se nedá vrátit? Rozbité koleno se zahojí. Rozbitá lebka ne.
2. Dělám to kvůli dítěti, nebo kvůli svému klidu? A když kvůli svému klidu, je to opravdu tak velký důvod, abych ho přebil?

Když na první otázku odpovím „ne“, většinou nezasahuju. Když na druhou odpovím „kvůli svému klidu“, aspoň to dítěti řeknu na rovinu: „Nechci, abys tam lezl, protože se bojím já.“ Je to poctivější než předstírat, že mluví bezpečnostní předpis.

Jak na to, když už to přijde

Strhnout dítě ze silnice jde dvěma způsoby. Buď ho chytím, a pak na něj začnu řvát, jak je hloupé, a ještě ho za trest posadím do pokoje. Nebo ho chytím, podřepnu si k němu a řeknu: „Lekl jsem se. Jelo auto. Kdyby tě srazilo, bylo by to strašné. Proto jsem tě chytil.“

Síla je v obou případech stejná. Ale dítě si z toho odnese něco úplně jiného. Z prvního, že táta je nebezpečný. Z druhého, že táta ho má rád tolik, že ho nenechá umřít. A když u toho zakřičím, protože se leknu, a že se to stane, omluvím se mu za ten křik, ne za to, že jsem ho chytil.

Díky za výtku

Nemyslím si, že dobrovolnost je bez výjimek. Myslím si, že výjimky mají být vzácné, přiznané a mají mít jasné hranice. A že rodič, který o nich ví a je s nimi v míru, je pro dítě bezpečnější než rodič, který je buď nevidí, nebo jich má tolik, že z nich udělal pravidlo.

Čistá filozofie se v realitě opravdu láme. Jen bych řekl, že se neláme o povinnost péče. Láme se o lásku. A to mi nevadí.

Mějte se rádi — Tomáš, táta čtyř dětí

P.S. Kolegovi díky. Kdyby mi nikdo neodporoval, psal bych jen do šuplíku 🙂