Tělo patří dítěti

„No tak, dej tetě pusinku.“ Rodinná oslava, teta se sklání s rozzářeným obličejem, dítě couvá a schovává se za mámu. A všichni čekají. Znáš to?

Rodič je v tu chvíli v pasti. Buď bude mít „nevychované dítě“, nebo dítě, které právě dělá něco, co nechce, jen protože to chtějí dospělí. Většinou vyhraje teta. A já si říkám, že tím pádem prohraje někdo jiný.

Pusinka na objednávku

Chápu, že je to maličkost. Teta to myslí dobře, má dítě ráda a pusinka je pro ni pozdrav. Nikdo tu není padouch.

Jenže co se dítě v té chvíli naučí? Že když starší a silnější člověk chce dotek, má ho dostat. I když se mu nechce. I když se mu ten člověk zrovna nelíbí, je cítit kouřem nebo má pichlavé vousy. Že vlastní pocit „tohle nechci“ se nepočítá, protože dospělí to vědí líp.

Nechci strašit, ale řeknu to rovně: dítě, které se smí bránit doma, se umí bránit i venku. Dítě, které se naučilo, že jeho „ne“ nic neznamená, ho venku řekne mnohem tišeji. Nebo vůbec.

Co s tím na oslavě? Dá se to vyřešit tak, aby nikdo neodcházel uražený:

• „Teto, on teď pusinku nechce, ale je rád, že jsi přišla.“ Teta slyší, že nejde o ni, a dítě slyší, že ho máma podržela.
• Nic neříkat a prostě nechat dítě schované za nohou. Za chvíli se samo rozkouká, a kdo ví, třeba za hodinu přijde k tetě na klín samo.

U nás doma k ničemu takovému nenutíme. Ani k pusinkám, ani k objímání, a dokonce ani ke zdravení. Každý jak chce. Přiznám se, že se o to aspoň snažím, ne vždycky se to povede. Nejvíc práce s tím bývá u prarodičů. Jsou zvyklí na nějaké chování, oni sami to tak měli a jejich děti taky, a vnouče, které babičce nedá pusu, je pro ně skoro urážka. Nehádáme se s nimi. Řešíme to s nimi, v klidu a znova, když je potřeba. Babička taky není padouch, jen potřebuje víc času, aby si zvykla, že pusinka na povel už není pozdrav, ale daň.

A zdravení? Dítě, které vidí, že rodiče zdraví, začne zdravit samo. Dřív nebo později. Šťouchání loktem a „co se říká?“ ho naučí leda to, že pozdrav je zkouška, kterou se skládá před publikem.

„Dost!“ znamená dost

Lechtání je krásná hra. Smích, válení po zemi, výskání. A pak přijde chvíle, kdy dítě křičí „dost, dost!“ a přitom se pořád směje. A dospělý lechtá dál, protože se přece směje, tak se mu to líbí.

Kdo byl jako dítě pořádně ulechtaný, ví, že to tak není. Tělo se smát umí, i když se mu to nelíbí. A to „dost“ je v tu chvíli jediná věc, kterou má dítě v rukou.

Proto doma platí jednoduché pravidlo: „dost“ nebo „stop“ znamená, že se okamžitě přestane. Ne za vteřinu, ne „ještě jednou“, okamžitě. Platí pro lechtání, pro pranice, pro honičky a platí pro dospělé i pro sourozence. Hra se tím nezkazí, naopak. Dítě, které ví, že ho někdo uslyší, se do divoké hry pustí mnohem odvážněji. Ví, že má brzdu.

Funguje to i obráceně. Když táta řekne „dost, už nemůžu“, taky se přestane. Svoboda dítěte končí tam, kde začíná svoboda druhého, a to platí oběma směry (víc o tom v článku Svoboda neznamená „dělej si, co chceš“).

Čepice, bunda a jiné bitvy

Tělo nejsou jen pusinky. Je to taky čepice, kterou dítě nesnáší, bunda, ve které se potí, mikina, která kouše. Je to stříhání nehtů, mytí hlavy, česání. A samozřejmě jídlo, ale tomu se věnuju zvlášť v článku Jídlo bez boje.

Dítě cítí svoje tělo. Ví, jestli je mu zima. Možná ne vždycky hned, možná se splete, ale je to jeho tělo a jeho zima. Když si čepici nevezme a začne mu být chladno, zjistí to samo a příště si ji vezme. Čepice může jet v batohu a nikdo nemusí vyhrávat. Přirozeným důsledkům se víc věnuju v článku Důsledky, ne vymyšlené tresty.

Stříhání nehtů a mytí hlavy jsou klasické domácí bitvy. Tady pomáhá čas, hra a ochota počkat. Nehty opravdu nemusí být ostříhané dneska v sedm večer. Hlava se dá umýt zítra, ve vaně plné pěny, s kelímkem místo sprchy. A když se nedá umýt ani zítra, svět se nezboří. Děti tisíce let přežívaly i s neumytou hlavou 🙂

Kde je výjimka

Teď asi namítáš: „A co doktor? Co očkování, zubař, kousnutí od psa? To se ho mám ptát?“

Ne, tady se ptát nebudu, jestli to udělat. Když jde o bezpečí nebo zdraví, rozhodnu já. U silnice dítě chytím za ruku. Ránu vyčistím, i když se to nelíbí. Horečku řeším, i když lék chutná hrozně. To není rozkaz ani trest, to je ochrana. Pořád je to ale síla a nebudu to zakrývat hezčím slovem, víc v článku Strhnu tě ze silnice. Kvůli sobě.

Jenže i výjimka se dá udělat s respektem. A tady je ten rozdíl:

• Řekni předem, co se bude dít. „Paní doktorka se ti podívá do pusy a bude to chvilku nepříjemné.“ Dítě není přepadené a má čas se připravit.
• Nelži. „Nebude to bolet“ funguje přesně jednou. V Manifestu dítěte stojí „Nelžete přede mnou“, a tohle je přesně ta chvíle. Dítě pozná, že ti může věřit, i když jde o nepříjemné věci.
• Nech vybrat, co se vybrat dá. Na klíně, nebo na židli? Levá, nebo pravá ruka? Dítě neovlivní, jestli se to stane, ale ovlivní jak, a to mu vrací kousíček moci nad vlastním tělem.
• Buď u toho. Drž za ruku, dýchej s ním. Dítě ví, že v tom není samo.
• Uznej to potom. „Bylo to nepříjemné a zvládl jsi to.“ Dítě slyší, že jeho pocit byl skutečný, a nemusí ho schovávat.

Výjimka je výjimka. Když se „to je pro tvoje dobro“ začne objevovat u každé čepice a každé pusinky, přestává to být ochrana a začíná to být obyčejná kontrola.

„Ale babička se urazí“

Možná ano. Babička je dospělý člověk a se zklamáním si poradí. Dítě by nemělo platit za pocity dospělých svým tělem. Pomáhá promluvit si s babičkou předem, v klidu a bez dítěte u stolu. Většina babiček to pochopí, když slyší, o co jde. Nejde o to, že by ji dítě nemělo rádo, jde o to, aby se naučilo, že láska a dotek nejsou na povel.

„Vždyť je to jen pusinka.“ Přesně tak. Je to tak malá věc, že není jediný důvod ji vynucovat.

Malý krok na zítra

Čtyři děti mě naučily jednu krátkou otázku, kterou bych chtěl umět položit dřív, než sáhnu: „Můžu tě obejmout?“

Většinou je odpověď ano. Ale ta otázka sama učí víc než všechny přednášky o bezpečí. Dítě zjistí, že jeho tělo je jeho. Že se na něj ptá i táta. A že když se ptá táta, může se ptát každý, a kdo se nezeptá, dělá chybu.

Zkus to zítra. Jednou. A uvidíš, jaký obličej dítě udělá 😉

Držím palce — Tomáš