Proč u nás doma neříkáme „musíš“

„Musíš si vyčistit zuby.“ „Musíš to dojíst.“ „Musíš poprosit.“ „Musíš jít spát.“ Zkus si někdy jeden obyčejný den počítat, kolikrát to slovo řekneš. Kdo to zkusí poctivě, většinou přestane kolem oběda, protože mu dojdou prsty na obou rukou 🙂

A teď druhá otázka. Kdo to vlastně nařídil? Kdo je ten tajemný někdo, kvůli komu dítě „musí“?

„Musím“ je skoro vždycky „rozhodl jsem se“

Když řeknu „musím do práce“, zní to jako přírodní zákon. Jako gravitace nebo jako to, že v pondělí ráno prší. Jenže do práce nemusím. Můžu nejít. Stalo by se pár nepříjemných věcí: nebudou peníze, zákazníci se naštvou a šéf se bude tvářit kysele (v mém případě se budu tvářit kysele já sám). A protože tohle všechno nechci, rozhodl jsem se jít. Je to moje volba. Rozumná, ale moje.

Slovo „musím“ dělá jednu nenápadnou věc: přesouvá odpovědnost jinam. Na neurčitou sílu, kterou nikdo nikdy neviděl, ale všichni ji poslouchají. Na „to se tak dělá“, na „tak to prostě je“, na „svět není peříčko“.

S „musíš“ je to stejné, jen ještě o kousíček horší. Když řeknu dítěti „musíš si vzít bundu“, ve skutečnosti říkám „já chci, abys měl bundu, protože se bojím, že ti bude zima“. Jenže to „já chci“ se schovalo. Dítě neslyší tátu, který má o něj starost. Slyší rozkaz od někoho, kdo se pod něj ani nepodepsal.

Co to dělá s dítětem

Dítě, které slyší „musíš“ desetkrát denně, má v zásadě dvě možnosti. Poslechne, nebo se vzepře. Obojí je reakce na tlak, ani jedno z toho není rozhodnutí. A rozhodovat se je přitom přesně to, co se v životě bude hodit nejvíc.

Don Miguel Ruiz ve Čtyřech dohodách mluví o oběti a o bojovníkovi. Já si to vykládám po svém. Oběť se nechává unášet: tohle se mi děje, tohle mi udělali, tohle musím. Bojovník taky nemá všechno pod kontrolou, ale ví, že na tom, co udělá, má svůj podíl. Okolnosti si nevybere vždycky. Ale jak na ně odpoví, to si vybere skoro vždycky.

Dítě, které od rána do večera slyší „musíš“, se pilně cvičí v roli oběti. Svět je pro něj místo, kde mu pořád někdo něco nařizuje, a ono to buď splní, nebo schytá vynadáno. Pak vyroste a říká „musím do práce, kterou nesnáším“, „musím v neděli k tchyni“, „musím zhubnout“. A divíme se, že je dospělý člověk unavený z vlastního života.

Návrh místo rozkazu

V Manifestu dítěte je bod, který mám asi nejradši: „Ne vždy mi jen rozkazujte, pokud mi to navrhnete místo rozkazu, udělám to rychleji.“

Zní to jako drobnost, ale není. Rozkaz s sebou nese otázku moci: kdo tu velí a kdo poslouchá. Návrh nese otázku spolupráce: co uděláme a jak. Na rozkaz se dá odpovědět jen poslušností nebo vzdorem. Na návrh se dá odpovědět jako člověk.

Jak to může znít jinak:

• Místo „musíš si vyčistit zuby“ zkus „jdu si čistit zuby, přidáš se?“ Dítě dostane pozvánku, ne povel, a k pozvánce se přidává mnohem ochotněji.
• Místo „musíš se obléct, jdeme“ zkus „za pět minut vyrážíme, chceš modrou, nebo zelenou mikinu?“ Rozhoduje o něčem skutečném a přestane se cítit jako zavazadlo, které se nakládá do auta.
• Místo „musíš poprosit“ zkus prostě sám poprosit. Dítě slyší, jak to dělá dospělý, a jednou to zkusí samo, bez drezúry.
• Místo „musíš jít spát“ zkus „já už jsem utahaný a chci mít večer chvilku klidu, pojď, přečteme si něco a zhasneme“. Dítě pozná tvoje skutečné důvody a ty přestaneš být neviditelný velitel.

V každé z těch vět se objeví člověk. S člověkem se dá domluvit. S neviditelnou silou ne.

„Ale některé věci prostě musí!“

Teď asi namítáš: „A co zuby? A co škola? A co silnice? To si má jako vybrat?“ Rozumím. Nejde o to, že by dítě mělo dělat jen to, co ho zrovna baví. Jde o to, abych byl upřímný v tom, kdo tu co chce a proč.

„Nechci, abys přecházel silnici sám, protože se o tebe bojím“ je pravdivá věta. „Musíš mě držet za ruku“ je věta, za kterou se schovávám. A když jde opravdu o bezpečí, chytím ho za ruku, ať to slovo řeknu, nebo ne. To není rozkaz, to je ochrana. I tak je to síla, a proč ji u silnice použiju bez váhání, píšu v článku Strhnu tě ze silnice. Kvůli sobě. Kde končí svoboda a kde začíná hranice, o tom víc píšu v článku Svoboda neznamená „dělej si, co chceš“.

A co když dítě na návrh řekne ne? Pak je to odpověď. Někdy ji vyslechnu a změním plán, protože měl vlastně pravdu. Někdy řeknu, že tohle je pro mě důležité, a hledáme spolu cestu, jak to udělat, aby to bylo snesitelné pro oba. Návrh, na který se nesmí říct ne, je jen rozkaz v hezčím kabátě. Děti to poznají dřív, než dořekneš větu.

Přiznám se, že mi to slovo pořád občas ujede. Ranní spěch, únava, všichni najednou mluví, a z pusy vyletí „musíš si pospíšit!“ dřív, než stihnu mrknout. Pak se snažím zastavit a opravit: „Vlastně nemusíš. Já chci, abychom to stihli.“ Čtyři děti mě naučily, že dokonalý nebudu. Ale umím si všimnout a opravit se. To stačí.

Proč to vůbec funguje

Psychologové Edward Deci a Richard Ryan, autoři teorie sebeurčení, rozlišují dva druhy motivace. Autonomní: dělám něco, protože chci, protože mi to dává smysl, protože je to moje. A kontrolovanou: dělám něco, protože mě někdo tlačí, protože se bojím trestu nebo protože bych se jinak styděl. Podle nich ta první vydrží déle a člověku je u ní líp.

Kontrolovaná motivace funguje, dokud někdo stojí za zády. Jakmile dozor odejde, odejde s ním i chuť. Autonomní vydrží i bez dozoru, protože ten „dozor“ si člověk nosí v sobě a vůbec mu tak neříká. Každé „musíš“ přitom tlačí na tu kontrolovanou stranu.

A ještě jeden pán. Albert Ellis, americký psycholog a zakladatel racionálně emoční behaviorální terapie, se celý život trefoval do lidských „musím“ a „měl bych“. Tvrdil, že spousta trápení nevzniká z toho, co se nám děje, ale z toho, jak tvrdě trváme na tom, co by se dít „muselo“. Vymyslel pro to i slovo „musturbation“, a já mu tu slovní hříčku upřímně závidím.

Nechci z toho dělat vědu. Stačí mi jednoduchý pocit: když mi někdo řekne „musíš“, něco se ve mně vzepře. Když mi řekne „potřebuju tvoji pomoc“, mám chuť pomoct. Děti na tom nejsou jinak. Jsou jen upřímnější a ten vzdor nemají ještě tak dobře schovaný.

Malý krok na zítra

Zítra zkus jednu věc. Kdykoli ti na jazyk vleze „musíš“, nahraď ho slovem „chci“ nebo „rozhodl jsem se“. „Chci, aby sis vyčistil zuby.“ „Rozhodl jsem se, že dneska půjdeme spát dřív.“

Zní to zvláštně, viď? Najednou jsi v té větě ty. Se svou starostí, únavou a láskou. A to je přesně ten člověk, se kterým se dítě chce domlouvat.

Můžeš a nemusíš. To je svoboda.

Tomáš, táta čtyř dětí

P.S. Tenhle článek jsi číst nemusel. Rozhodl ses 😉