Dítě má svůj majetek

Pískoviště, sobotní dopoledne. Tvoje dítě má nový bagr a vedle něj stojí cizí kluk, který ho chce. Ze tří laviček najednou se ozve: „Půjč mu to, nebuď lakomý!“

A teď si to přehraj jinak. Sedíš v kavárně, přisedne si cizí člověk a řekne: „Půjč mi telefon.“ A tvoje kamarádka k tomu dodá: „No tak, nebuď lakomý.“ Půjčil bys?

Komu patří ten bagr?

Odpověď je jednoduchá a přitom ji dospělí na pískovišti zapomínají pořád dokola. Patří dítěti. Dostalo ho k narozeninám, koupilo si ho z peněz, které si vydělalo, nebo ho našlo pod stromečkem. Je jeho.

Voluntarismus stojí na myšlence, že člověk vlastní sám sebe a to, co poctivě získal. Ne proto, že by to bylo napsané v nějaké knize, ale proto, že jinak to ani nedává smysl. Když moje věc není moje, ale patří každému, kdo o ni dost hlasitě řekne, tak vlastně nic nemám. A u dětí to platí úplně stejně, jen se to hůř hájí, když je člověku tři roky a sahá dospělým po kolena.

Když je věc dítěte, rozhoduje o ní dítě. Včetně toho, že ji nepůjčí.

Nucené dělení učí opak

Rodič, který dítěti bagr vezme a podá ho cizímu klukovi, to myslí dobře. Chce, aby dítě bylo štědré a laskavé. Jenže co se z té scény dítě doopravdy naučí?

• Že silnější vyhrává. Kdo má na své straně dospělého, dostane, co chce. Ten cizí kluk si to zapamatuje taky.
• Že na jeho slovu nezáleží. Řeklo ne, a stejně mu to vzali. Příště už ne neřekne, nebo ho rovnou zakřičí.
• Že je lepší věci schovávat. Co se neukáže, to se nemusí půjčovat. Dítě se naučí mít věci pod zámkem místo toho, aby se s nimi učilo dělit.
• Že štědrost je povinnost. A povinnost člověk plní, dokud ho někdo hlídá. Radost z toho, že něco dal, se k tomu nedostane.

Dobrovolné sdílení roste z jistoty. Kdo si je jistý, že mu věc nikdo nevezme, ten ji mnohem snáz půjčí. Čtyři děti mě naučily, že ze „smí si to nechat“ vyroste ochota dělit se mnohem dřív než z „musíš to půjčit“.

Co tedy na pískovišti? Třeba tohle: „Teď si s ním hraje on. Až bude hotový, můžeš se zeptat znovu.“ Majitel rozhoduje, kdy je hotový. A tomu druhému dítěti můžeš nabídnout lopatku, kyblík nebo vlastní pozornost. Ano, možná se rozpláče. Zklamání se přežít dá, a dokonce se na něm dá vyrůst.

Sourozenci a věčné „půjč to bráškovi“

Doma je to ještě citlivější, protože sourozenci spolu sdílejí skoro všechno. Pokoj, vanu, rodiče. O to víc potřebují vědět, co je jejich.

Pomáhá, když je jasné:

• Co je čí. Moje věci jsou moje, tvoje jsou tvoje. Dítě ví, kde stojí, a nemusí o každou věc bojovat znovu.
• Co je společné. Stavebnice v obýváku, knížky v polici, pastelky na stole. U společných věcí se střídá a domlouvá a každý ví, že na něj dojde.
• Kdo rozhoduje o vlastní věci. Majitel. Ne rodič, ne ten mladší, ne ten, kdo víc brečí. Dítě zjistí, že pravidla platí pro všechny stejně.

Když se sourozenci o věc pohádají, nemusíš hned dělat soudce. Často se dohodnou sami a líp, než bys to vymyslel ty. O tom víc v článku Rodič není soudce.

Dárek, který tiše zmizel

Tohle je kapitola, ve které se poznáváme my dospělí. Úklid v dětském pokoji, rodič s velkým pytlem a věta „tohle už jsi stejně nehrál“. Hračky jdou do sbírky, oblečení k sousedům, výkresy do papíru. Bez ptaní.

A pak dítě za tři měsíce hledá přesně tu jednu věc. Přesně tu, kterou nikdy nehrálo, ale ve chvíli, kdy zmizela, se z ní stal největší poklad na světě. Kdo to nezažil, ať první hodí kostkou 🙂

Představ si, že ti partner při úklidu vyhodí staré tričko z koncertu, protože ho „stejně nenosíš“. Měl by pravdu, nenosíš ho. A stejně bys byl naštvaný. Protože bylo tvoje.

Stejně je to s dárkem, který rodič „půjčí“ dál, s penězi z prasátka, které si „jen na chvilku vezme“, nebo s tabletem, který zabaví za trest. Pokud je ta věc dítěte, je to prostě braní cizího majetku. Jen to u dětí tak nenazýváme. Proč trest nefunguje tak, jak bychom chtěli, rozebírám v článku Tresty fungují. Bohužel.

Řešení je jednoduché, i když vyžaduje trochu trpělivosti: zeptat se. „Chceš si to nechat, nebo to můžeme dát dál?“ Dítě se možná rozhoduje dlouho. Možná si nechá věci, které bys ty vyhodil. Ale učí se, že jeho věci jsou jeho a že o nich rozhoduje ono.

Kapesné u nás neexistuje

Peníze jsou taky majetek, a tak se k nim dostaneme. A možná tě překvapím: kapesné u nás nedostává nikdo. Ne proto, že bychom byli skrblíci. Pravidelné peníze za nic učí dítě, že peníze chodí samy. Že stačí existovat a jednou týdně se na stole objeví stovka. Tomu se v dospělém světě říká sociální dávka, a na tu bych své děti připravovat nechtěl 🙂

Peníze si u nás děti vydělávají. Za práci na zahradě, za práci navíc, za to, co by jinak musel udělat někdo jiný. Dohodneme se, kolik to stojí, a buď do toho jdou, nebo ne. Je to normální obchod, jen jsou obě strany příbuzné.

A tady se vracíme k majetku. Co si dítě vydělá, je jeho. Úplně. Může to utratit za lízátko, za samolepky, za kartičky, které za týden nikoho nezajímají. Ano, i za zbytečnosti. Právě na zbytečnostech se člověk učí, jakou mají peníze cenu. A je mnohem levnější se to naučit v osmi letech s padesátikorunou než ve dvaceti s kreditkou. Zvlášť když ví, kolik práce ho ta padesátikoruna stála.

A co vynesený koš a umyté nádobí? To není práce navíc, to je běžný chod domácnosti, a za ten se u nás neplatí nikomu. O tom víc v článku Povinnosti, nebo příspěvek? A že je vlastnictví dítěte pořád jen uvnitř rámce, který řídí rodiče, přiznávám v článku Doma jsme komuna. Skoro komunistická.

„Ale vždyť z něj vyroste sobec!“

Tohle je nejčastější obava a rozumím jí. Kdo nesmí nic nikomu vzít, nebude se dělit, ne?

Já to vidím obráceně. Sobec se často rodí z nejistoty. Z dětství, kde věci mizely, kde se muselo půjčovat a kde každý, kdo byl hlasitější, dostal, co chtěl. Dítě, jehož majetek se respektuje, se učí respektovat majetek ostatních. Stejný princip, který chrání jeho bagr, chrání i bagr toho druhého.

A ještě dvě situace, na které se rodiče ptají:

• Co když si dítě vezme něco cizího? Stejný princip, jen z druhé strany. Věc se vrátí. Ne za trest, ale protože je cizí. Dítě pochopí, že pravidlo platí i pro něj.
• Co když má věc, která je nebezpečná? Nůž, zápalky, něco, co by mohlo ublížit. Pak ji můžeš uschovat, ale řekni proč a řekni, že je pořád jeho. Dítě ví, že mu ji nikdo neukradl, jen ji někdo hlídá.

Malý krok na zítra

Zítra, než vezmeš do ruky něco, co patří dítěti, zkus se zeptat. Jednou. „Můžu si půjčit tvoje nůžky?“

Možná řekne ne. A to je v pořádku. Právě ses naučil totéž, co se má naučit ono 😉

Tomáš, táta čtyř dětí