Doma jsme komuna. Skoro komunistická
Kolega se rozjel a poslal mi další výtku. Tentokrát k majetku a práci:
„Píšeš, že věci dítěte jsou jeho. Nesmí se vyhazovat, půjčovat bez ptaní, brát za trest. Že si děti vydělávají prací na zahradě a běžné domácí práce placené nejsou. Je to logicky v pořádku, jenže dítě žije v domě, který vlastníš a řídíš ty. Ty rozhoduješ, co je k jídlu a co je nebezpečné. Jeho vlastnictví existuje jen uvnitř tvého rámce.“
V jedné věci má pravdu úplně. V jiné jen napůl. Tak popořadě.
Ano, rámec je náš
Dům je náš. Lednice je naše. My rozhodujeme, co se nakoupí, kdy se topí, co je v domě nebezpečné a kam se nesmí. Dítě si nemůže vybrat jiné rodiče, nemůže vypovědět smlouvu a zítra se odstěhovat. Teda může, k babičce 😉 Ale vážně: jeho bagr, jeho kartičky a jeho vydělané peníze jsou jeho, jenže leží v domě, o kterém rozhoduju já.
Tohle nebudu zamlouvat. Vlastnictví dítěte opravdu existuje v rámci, který postavili rodiče. Je to něco jako bydlet ve sdíleném bytě: tvůj pokoj, tvoje věci, tvoje rozhodnutí. Kuchyně a koupelna mají společná pravidla. A nájemní smlouvu podepsal někdo jiný.
Rozdíl je v tom, že ten rámec se s dítětem zvětšuje. Tříleté dítě má svou krabici s hračkami. Desetileté svůj pokoj a svoje peníze. Patnáctileté svůj čas, svoje kamarády a čím dál víc svůj život. A pak se jednou odstěhuje a rámec bude stavět samo.
Dva extrémy, mezi kterými balancujeme
Když se podívám kolem sebe, vidím dva tábory.
„Rodič se stará o všechno, protože děti chtěl.“ Dítě nic nemusí, rodič uklízí, vaří, pere a za každou pomoc ještě poděkuje jako za zázrak. Zní to laskavě. Jenže z rodiče se stane sluha a dítě se nenaučí, že domov se neudržuje sám.
„Rodič nedělá nic, má na to děti.“ Starší hlídá mladší, děti uklízí, vaří, kopou na zahradě, a kdo nechce, dostane vynadáno. Dřív to na statcích bylo normální, dítě byla pracovní síla. Je to levné, ale děti tu nejsou proto, aby rodičům ulehčily život.
My jsme někde mezi. A ta hranice nevede podle nějakého pravidla. Vede podle toho, co kdo sneseme a kde jsou čí hranice.
Jak to máme my
- Práce navíc je placená. Zahrada, štípání, cokoli, co by jinak musel udělat někdo cizí. Domluvíme cenu a dítě do toho jde, nebo ne. Nechci děti používat jako levnou pracovní sílu.
- Základní chod domácnosti je společný a zadarmo. Nádobí, koš, prádlo, pořádek po sobě. Platí to pro všechny, kdo tu bydlí, mě nevyjímaje. Víc v článku Povinnosti, nebo příspěvek?
- A není to o pravidlech, ale o hranicích. Nechci luxovat jen já. To je moje hranice a říkám ji nahlas. Někdo z nás snese víc nepořádku, někdo míň. Nehledáme spravedlivý rozpis na lednici, hledáme, co spolu uneseme.
- Věci dítěte jsou jeho. Nevyhazuju je bez ptaní, nepůjčuju je dál, neberu je za trest. Proč, píšu v článku Dítě má svůj majetek.
Jsme vlastně komuna
A tady přichází přiznání, kvůli kterému mě libertariánští kamarádi asi ukamenují. Doma jsme komuna. Skoro komunistická 🙂
Sdílená lednice, sdílený dům, sdílené auto. Každý přispívá, jak může. Malý človíček nosí talíře, větší uvaří, rodiče platí účty. Každý dostává, co potřebuje, a nikdo nepočítá, kolik kdo snědl jogurtů. „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Marx by se radoval.
Jenže je tu jeden rozdíl, který dělá z domova fungující komunu a z komunismu katastrofu: dobrovolnost a měřítko.
Rodina je malá skupina lidí, kteří se znají, mají se rádi a jsou spolu, protože chtějí. Nikdo tu nepotřebuje tajnou policii, aby dohlížel, jestli druhý přispívá. Vidíš to. A když to přestane fungovat, dá se o tom mluvit u večeře. Komunismus se pokusil stejnou věc naroubovat na miliony lidí, kteří se neznají, a vynutit ji silou. Dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Ekonom Friedrich Hayek o tom psal v knize Osudná domýšlivost: v malé skupině přirozeně funguje solidarita a sdílení, ve velké společnosti funguje trh a dobrovolná směna. Problém vzniká, když se pravidla jednoho světa natlačí do druhého. Doma tedy klidně komunista, venku obchodník. A dítě se u nás naučí obojí: že v rodině se sdílí a že práce navíc má cenu.
Kolega má pravdu napůl
Má pravdu, že vlastnictví dítěte je v rámci, který řídí rodiče. Nemá úplně pravdu v tom, že by to celou myšlenku shodilo. Dítě se v tom rámci učí přesně to, co bude potřebovat venku: že jeho věci jsou jeho, že cizí věci jsou cizí, že společné se sdílí a že práce navíc se dá prodat.
Rámec nikdy nezmizí úplně. I dospělý bydlí v nějakém domě, v nějaké obci, s nějakými sousedy. Důležité je, aby se ten rámec s dítětem zvětšoval a aby se uvnitř něj neválčilo, ale domlouvalo.
Mějte se rádi — Tomáš, táta čtyř dětí
P.S. Jestli jste si teď říkali, že libertarián, který doma provozuje komunismus, je protimluv: je. A funguje to líp, než bych čekal 😉


