Samolepka za čistý talíř

Znáš tu tabulku na lednici? Políčka po dnech, řádky „vyčistil si zuby“, „snědl zeleninu“, „uklidil pokoj“, a za každý splněný úkol samolepka s dinosaurem. Deset samolepek a jde se na zmrzlinu.

Vypadá to nevinně. Žádný křik, žádný trest, jen radost a barevné obrázky. Kdo by proti tomu mohl něco mít?

No… já. Promiň.

Ne proto, že bych měl něco proti dinosaurům nebo zmrzlině. Ale protože jsem si jednou položil otázku, která mi tu tabulku na lednici trochu pokazila: co se stane, až samolepky dojdou?

Odměna je trest obrácený naruby

V článku Tresty fungují. Bohužel píšu, proč netrestám. Logicky by z toho mohlo vyplývat, že tedy odměňuju. Kdo nepoužívá bič, použije cukr, ne?

Jenže bič a cukr nejsou protiklady. Jsou to dvě strany jedné mince. Obojí říká totéž: „Udělej, co chci já, a já ti za to něco dám, nebo vezmu.“ Rozhoduju já, ty se přizpůsob. Jedno je příjemné, druhé ne, ale vzkaz je stejný.

A zkus se na to podívat očima dítěte. Když bráška dostal samolepku a já ne, protože jsem nedojedl brokolici, jak se cítím? Odměněný asi ne. Chybějící odměna je pro dítě obyčejný trest, jen bez křiku.

Nejde o to, že odměny jsou zlé a rodiče, kteří je dávají, jsou špatní. Většinou to dělají z lásky a protože je to lepší než řev. Jde o to, že odměna pořád patří do stejné krabice jako trest. Do krabice s nápisem „kontrola“.

Co se stane, když samolepky dojdou

Tady se dá opřít o něco víc než o můj pocit. Psycholog Edward Deci si už začátkem sedmdesátých let všiml, že lidé, kterým za skládání hlavolamů platil, si s nimi pak ve volné chvíli hráli méně než ti, kterým neplatil nikdo. Peníze z hry udělaly práci. A o práci se ve volném čase moc nestojí.

S dětmi to vyšlo podobně. V pokusu Marka Leppera a jeho kolegů z roku 1973 dostaly předškolní děti, které rády kreslily, za kreslení slíbený diplom. Po nějaké době si ve volné chvíli kreslily méně než děti, kterým nikdo nic neslíbil. Odměna jim vzala chuť dělat to, co předtím dělaly samy od sebe.

Nejlíp to celé sepsal Alfie Kohn v knize Punished by Rewards (1993). Jeho myšlenka zjednodušeně: když říkáš „udělej tohle a dostaneš tamto“, dítě slyší hlavně to, že „tohle“ samo o sobě za nic nestojí. Jinak bys mu za to přece nemusel platit.

V praxi to vypadá třeba takhle:

• Dítě, které uklízí za samolepku, přestane uklízet, když samolepky zmizí. Nenaučilo se, že uklizený pokoj je příjemný. Naučilo se, že úklid je cesta ke zmrzlině.
• Dítě začne vyjednávat. „A kolik dostanu?“ Z rodinného života se stane trh a z rodiče obchodník, se kterým se smlouvá o každou maličkost.
• Laťka se zvedá. Jedna samolepka přestane stačit, chce to dvě, pak hračku. Dítě si zvykne, že nic není zadarmo, ani vlastní radost.
• Dítě přestane dělat, co nikdo neodměňuje. Pomůže mámě s taškou, jen když se to počítá. Ztrácí tak to nejcennější: chuť udělat něco jen proto, že to dává smysl.

U jídla je to ještě zrádnější. Samolepka za čistý talíř učí dítě jíst, i když už hlad nemá. O tom víc v článku Jídlo bez boje.

„Šikovný!“ je taky samolepka

Tohle mi došlo nejpozději a nejvíc mě to zaskočilo. Pochvala je odměna, jen se nelepí na lednici, ale vysloví se nahlas. „Šikovný!“, „Hodná holčička!“, „Ty jsi ale chytrý!“

Dítě postaví věž z kostek a podívá se na tebe. Neříká tím „pochval mě“. Říká „podívej se se mnou“. Když místo toho přijde razítko „šikovný“, naučí se po čase dívat víc do tvého obličeje než na svou věž. Bylo to dobré? Líbí se to tátovi? A co když se mu to nebude líbit?

Neříkám, že nikdy nemáš dát najevo radost. Radost je skvělá. Jde jen o to, jestli dítě hodnotíš, nebo jsi s ním. Pár příkladů, se kterými si pohrávám já:

• Místo „Šikovný!“ zkus „Postavil jsi to celé sám.“ Dítě slyší, že ho vidíš, a hrdost si dopřeje samo, bez tvého razítka.
• Místo „Krásný obrázek!“ zkus „Použil jsi spoustu modré. Co to je?“ Dítě dostane zájem místo známky a má chuť vyprávět dál.
• Místo „Hodná holka, že ses rozdělila“ zkus „Viděla jsi, jak se zaradoval?“ Dítě si všimne, co jeho čin udělal s druhým, a to je víc než tvoje spokojenost.
• Místo „Jsem na tebe pyšný“ zkus „Ty máš asi radost, co?“ Dítě se učí cítit vlastní radost, ne čekat na tu tvoji.

Nebudu ti namlouvat, že to jde samo. „Šikovný“ mi pořád občas vyletí z pusy dřív, než stihnu přemýšlet. A víš co? Nic se neděje. Nejde o to přestat chválit podle tabulky. Jde o to dívat se víc na dítě a míň na hodnocení.

„Ale vždyť se z toho tak raduje!“

Raduje. Samolepka s dinosaurem je skvělá věc, to nepopírám. Jenže je to radost ze samolepky, ne z vyčištěných zubů. Zuby jsou jen cena, kterou za ni dítě zaplatí. A až samolepka omrzí, zuby zůstanou a radost odejde.

Další námitka, kterou často slyším: „A co v práci? Taky chodím do práce za výplatu.“ Jasně. Jenže výplata je dohoda dvou dospělých, kteří se můžou svobodně rozhodnout, jestli do toho jdou. Tabulku na lednici si dítě nevymyslelo a nikdo se ho neptal. A upřímně, kolik dospělých by chtělo dostávat od partnera samolepku za vynesený koš? 🙂

Proto u nás děti za práci na zahradě nebo za práci navíc normálně dostávají peníze. Jenže to je zakázka, kterou můžou vzít, nebo nechat, a cenu známe předem. Žádná odměna za to, že se chovaly tak, jak jsme chtěli.

A pak je tu strach: „Když ho nebudu odměňovat, nebude dělat nic.“ Děti chtějí pomáhat. Každé batole, které tahá koště větší než ono samo, je toho důkazem. Tu chuť jim většinou nevezme lenost, ale to, že z obyčejné pomoci uděláme odměňovaný úkol. Na to navazuje článek Povinnosti, nebo příspěvek?.

Dárek není odměna

Ať se nepochopíme špatně: nejsem proti zmrzlině ani proti dárkům. Rozdíl je v podmínce.

„Pojďme na zmrzlinu, je hezky“ je dárek. Nic za to nechci, prostě se mi chce udělat radost nám oběma. „Když sníš polévku, dostaneš zmrzlinu“ je obchod. Zmrzlina je v obou případech stejná, ale to, co se dítě naučí, je úplně jiné.

Místo samolepek mi dává smysl něco obyčejnějšího:

• Uznání. Řeknu nahlas, co vidím, bez známky. Dítě ví, že si ho všímám, a nemusí si o to říkat.
• Radost spolu. Raduju se s ním, ne nad ním. Dítě cítí, že jsme na tom spolu, a ne že skládá zkoušku.
• Zájem. Ptám se, jak to vymyslel, co bylo nejtěžší, co zkusí příště. Dítě o své práci přemýšlí samo, místo aby čekalo na verdikt.
• Prostor. Když vyleze poprvé na strom, nemusím tleskat. Stačí, když jsem u toho, a dítě si tu hrdost nechá celou pro sebe.

Jestli máš tabulku na lednici

Nemusíš ji zítra ráno strhnout a vyhlásit novou éru. Děti by byly zmatené a ty taky. Klidně si s nimi sedni a povídejte si, k čemu ta tabulka je a jestli ji ještě potřebujete. Často zjistíš, že ji dávno nikdo nesleduje a samolepky leží v šuplíku.

A jeden malý krok na zítra: jednou, jen jednou, místo „šikovný“ řekni, co vidíš. Pak se dívej, co udělá dítě.

Tomáš, táta čtyř dětí

P.S. Jestli mě teď za tenhle článek máš chuť pochválit, klidně. Já se s tím nějak srovnám. 😉