Nekážu, žiju

„NEKŘIČ!“

Zařve to máma přes celý byt, aby přehlušila dvě děti, které se perou o pastelku. Na vteřinu je ticho. Pak se jedno z dětí otočí na druhé a zařve úplně stejným tónem: „Neslyšels? Nekřič!“

Znáš to. Nebo jiná scéna: táta u večeře jednou rukou nabírá polévku, druhou projíždí zprávy v mobilu, a mezi dvěma lžícemi řekne: „Dej ten mobil pryč, u jídla se nehraje.“ Dítě se podívá na jeho telefon, pak na něj. Nic neřekne. Nemusí.

Děti nedělají, co jim říkáme. Dělají, co děláme my.

Zrcadlo bez filtru

Je to vlastně fascinující. Můžeš dítěti stokrát vysvětlit, že se neskáče do řeči, a ono to pochopí, až když si všimne, že ty mu do řeči neskáčeš. Můžeš mu tisíckrát připomenout, ať pozdraví, a ono začne zdravit, až když vidí, jak zdravíš ty. Ne když do něj šťouchneš loktem.

Pár vět, které děti slyší, a pak vidí opak:

• „Nelži.“ A pak zazvoní telefon a rodič šeptne: „Řekni, že tu nejsem.“ Dítě se naučí, že lhát se nesmí, pokud to zrovna nepotřebuje dospělý.
• „Neříkej sprostě.“ A pak v autě, když někdo nedá blinkr… Dítě se naučí, že sprostá slova patří dospělým a chvílím, kdy se člověk zlobí.
• „Buď na bráchu hodný.“ Řečeno tónem, který s laskavostí nemá nic společného. Dítě se naučí, že laskavost se vynucuje silou.
• „Nech už toho mobilu.“ Z gauče, s mobilem v ruce. Dítě se naučí, že pravidla platí jen pro slabší.

V Manifestu dítěte je bod, který to celé shrnuje ve třech slovech: „Nelžete přede mnou.“ Dítě nechce dokonalého rodiče. Chce rodiče, který myslí vážně to, co říká.

Děti jsou nejlepší zrcadlo, jaké znám. Bohužel nemají filtr na zkrášlení 🙂

Jenže to zrcadlo ukazuje i to dobré. A to je ta lepší polovina zprávy. Když dítě vidí, že se rodiče po hádce udobří, naučí se, že spor nekončí koncem světa. Když vidí, že táta poděkuje prodavačce, děkuje taky, a nikdo mu to nemusel nařizovat. Když vidí mámu, jak se nadšeně pouští do něčeho nového a třikrát to pokazí, pochopí, že chyba patří k učení. Nic z toho se nedá odpřednášet. Dá se to jen žít.

Nejlepší výchova je výchova sebe

Když to domyslím, docházím k jednomu nepohodlnému závěru. Jestli chci, aby moje děti byly klidné, musím být klidný já. Jestli chci, aby četly, musí mě vidět číst. Jestli chci, aby uměly přiznat chybu, musím ji umět přiznat já. O tom víc v článku Táta se omlouvá.

Nejde o to, že výchova nefunguje. Jde o to, že funguje pořád. I když zrovna nevychováváme. Každou minutu, kdy jsme s dítětem, ho něco učíme. Jen většinou ne to, co bychom chtěli, ale to, co opravdu žijeme.

Proto mi přijde poctivější brát rodičovství jako cestu rodiče, a ne jako projekt „dítě“. Projekt má zadání, cíl, kontrolní body a hodnocení. Na konci se odevzdá a buď prošel, nebo ne. Cesta má jen směr a toho, kdo jde. A my po ní jdeme taky, jen o pár kroků napřed. Někdy ani to ne.

Průvodce nejde cestu za tebe

S Lenčou od roku 2013 provázíme lidi tmou. Přijedou k nám strávit nějaký čas ve tmě, a co v ní zažijí, je jejich, ne naše. Průvodce nejde cestu za ně. Nevysvětluje jim, co mají cítit, a nehodnotí, jestli to dělají dobře. Je nablízku. Když je potřeba, přijde. Jinak nechá člověka jít.

Čím déle to dělám, tím víc mi to připomíná rodičovství. Dítě má svou cestu. Můžu mu říct, kde je schod. Můžu být po ruce, když zakopne. Ale nemůžu jít za něj a nemůžu ho nést celý život. A hlavně: jak by mi mohlo věřit, že je ta cesta schůdná, kdybych po ní sám nešel?

Průvodce, který jen stojí na začátku a vykládá, jak se má jít, není průvodce. Je to cedule.

„Takže teď musím být dokonalý?“

Ne. Ulevilo se ti?

Dokonalý rodič neexistuje a děti to stejně poznají. Taky budeš křičet, taky budeš u večeře koukat do telefonu, taky občas řekneš něco, za co se budeš stydět. To je normální a i to je v pořádku. Rozdíl není mezi rodičem, který chybuje, a rodičem, který nechybuje. Rozdíl je mezi rodičem, který svou chybu vidí a přizná, a rodičem, který po dítěti chce, co sám nedělá.

„Ale já mám přece právo sednout si večer s mobilem!“ Máš. Jsi svobodný člověk. Jen pak nekaž, že mobil je zlo. Máš dvě poctivé možnosti: změnit sebe, nebo změnit pravidlo, aby platilo pro všechny stejně. Třetí možnost, kázat vodu a pít víno, děti prokouknou dřív, než dopiješ. O tom, jak se domluvit na obrazovkách tak, aby to platilo i pro rodiče, píšu v článku Mobil: zákaz, nebo dohoda?

„Dospělí přece smějí víc než děti.“ Některé věci ano. Řídit auto, podepsat smlouvu, jít spát o půlnoci a ráno toho litovat. Ale slušnost, pravdomluvnost a respekt nejsou věc věku. Ty platí pro každého, kdo sedí u stolu.

Jako s nejlepším kamarádem

Poslední bod Manifestu dítěte zní: „Jednejte se mnou jako s nejlepším kamarádem.“ Zkus si to představit doslova. Kážeš svému nejlepšímu kamarádovi? Křičíš na něj „nekřič“? Říkáš mu, ať odloží telefon, zatímco ty ťukáš do svého? Asi ne. Kamarádovi ukážeš, jak to děláš ty, a necháš ho, ať si vezme, co chce. Kamarádovi nekážeš. Žiješ vedle něj.

Malý krok na zítra

Vyber jednu věc, kterou po dítěti chceš. Jen jednu. Třeba aby nemluvilo s plnou pusou, aby zdravilo, aby u jídla nemělo mobil. A týden ji dělej sám. Bez komentáře, bez připomínání, bez „vidíš, já to dělám, tak to dělej taky“. Prostě to dělej.

Možná se nic nestane. Možná si za týden všimneš, že to dítě dělá taky. A možná zjistíš, že ty sám to vlastně dělat neumíš. To je ten nejcennější objev ze všech.

Čtyři děti mě naučily, že nejvíc je vychovávám, když na výchovu vůbec nemyslím. A ještě víc vychovávají ony mě 😉

Tomáš, táta čtyř dětí